Vítejte na Joker.cz

V římské mytologii je Fortuna bohyní náhody, osudu, je personifikací štěstí, naděje v dobré pořízení a zosobňuje nevypočitatelnost života. Může být zobrazována zahalená a slepá jako moderní pojetí spravedlnosti. Jejím ekvivalentem v řecké mytologii je bohyně Tyché, v severské mytologii je to Spása. Její otec byl Jupiter (odpovídá řeckému Diovi), neměla žádného milence, ani děti.

Fortuna byla v blahoslavené družině, ve které byla i Copia (lat. hojnost). Pod jménem Annonaria chránila dodávky obilí.

Fortunu si například nakláněly a uctívaly matky. Její kult je znám z Říma, ze šestého století př. n. l., kde byla uctívána jako Fortuna Populi Romani, Fortuna lidu římského. Tehdy vládl král Servius Tullius. Fortuna má zasvěcený svůj chrám na Foru Boariu, veřejnou svatyni na prastarém Quirinalu, uctívaném jako opatrovnický duch strážný starověkého Říma chrám Fortuna Muliebris, Fortuna ženská ve věštírně v Praeneste, kde malý chlapec určoval budoucnost z dubových výhonků.

Celý římský svět uctíval Fortunu v obrovském množství svatyní a pod různými názvy, které záležely na různých životních okolnostech a na tom, v co lidé věřili, že bude mít ten nejlepší výsledek.

Fortuna nebyla jen kladnou a pozitivní postavou. Jako Fortuna Dubia byla nerozhodná, vrtkavá a nespolehlivá, jako Fortuna Brevis mohla být nevypočitatelná, přelétavá, vrtošivá a nestálá nebo jako Fortuna Mala mohla dokonce škodit a přivádět lidi do neštěstí.

Její jméno zřejmě bylo odvozeno od Vortumna, "toho, kdo otáčí rokem", avšak můžeme najít ještě dřívější odkazy v Ciceronově díle In Pisonem, cca. 55 př. n. l. na takzvané kolo osudu (Rota Fortuna) symbolizující nekonečné změny v životě od prosperity až po katastrofu.

Fortuna účinkovala v mnohých kulturních dílech středověku. V knize básní Guillauma de Lorrise a Jeana de Meuna Le Roman de la Rose ("Román o růži") Fortuna zklamala naděje milence, který však byl nakonec zachráněn personifikovanou postavou "Příčina". V Danteho díle Inferno, které je součástí Božské komedie, v sedmém zpěvu Vergilius vysvětluje povahu Fortuny. John Lydgate vycházel z Boccacciova díla De Casibus Virorum Illustrium ("Osudy slavných mužů"), a vytvořil dílo Falls of Princes (Pády princů), kde vypráví, jak může docházet při otáčení kola osudu k velkému neštěstí. Fortuna se objevuje v souboru středověkých náboženských, milostných básní a písní, sepsaném kolem roku 1230 a názvem Carmina Burana (viz obr.).

Fortuna se objevuje ve 25. kapitole Machiavelliho Prince, ve které říká Fortuně, že jedna polovina mužského života záleží na osudu, a druhá na jeho vlastní vůli. Machiavelli upozorňuje čtenáře, že Fortuna je žena, tedy projevuje přízeň mužům silným nebo vládnoucím pevnou rukou, dává protekci více průbojným a statečným mladým mužům než těm bojácným a starým. Pro Shakespeara také není cizí.

Když v nemilosti Fortuny i očích mužů se ocitnu

zapláču zcela sám nad údělem vyděděnce... — Sonet 29
Carl Orff Fortuně věnoval první a poslední část (Fortuna Imperiatrix Mundi) svého díla Carmina Burana: Text ze 13. století začíná

O Fortuna,
velut luna
statu variabilis...
(Ó Fortuno, jsi jak Měsíc proměnlivá...);
a druhá píseň začíná

Fortune plango vulnera...
(Rány Fortuny zraňují...).